OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Letošní sezóna se pomalu blíží ke svému konci, proto je nejvyšší čas opatrně nahlédnout do poličky s promo materiály a následně vyrovnat pozapomenuté dluhy. Rozhodně bylo z čeho vybírat, neb kostlivců ve skříni se tento rok nashromáždilo opravdu požehnaně. Pověstného černého Petra v podobě kratšího rozsudku nakonec vyfasovali SACRIFICIUM, myGRAIN a DEVILISH IMPRESSIONS. Vinšuji příjemné počtení.
SACRIFICIUM – Escaping The Stupor (Black Lotus Records 2006)
Prvním pánem na holení v rámci aktuální nadílky promo materiálů jsou němečtí thrash/deathers SACRIFICIUM. Na „Ecaping The Stupor“ je potěšující především absence jakési těžkopádnosti, která u našich západních sousedů sužuje velkou většinu nejen thrash/deathové produkce. Přeci jen, kapela z Wablingenu stačila za 13 let existence nashromáždit dostatek zkušeností aby se tradičnímu německému nešvaru velkým obloukem vyhnula. V kontextu poměrně dlouhé kariéry poněkud překvapuje, že „Escaping The Stupor“ je teprve druhou řadovou nahrávkou v historii kapely. Leták sice hlásá něco o heavy metalových přísadách, což ovšem není tak horké, neb SACRIFICIUM po celou stopáž tlačí poměrně výrazně na pilu a spíše než na melodická odlehčení sází na přímočaré a ofenzivní thrash/death metalové rubanice. Tím však nechci v žádném případě tvrdit, že tvorba německé pětice je prosta líbivějších momentů, ostatně aby také ano, vždyť SACRIFICIUM se otevřeně hlásí ke skandinávské žánrové formě, která je nejrůznějšími melodickými hrátkami více než pověstná. „Escaping The Stupor“ je dobré, velmi příjemně se poslouchající, leč nikterak originální album. Takové to u mě mají za příjemných šest a půl.
[6.5/10]
myGRAIN – Orbit Dance (Spinefarm Records 2006)
Velmi podobně jako SACRIFICIUM se presentují i Finové myGRAIN. Opět máme tu čest s celkem příjemnou, ovšem po stránce originality povážlivě laborující nahrávkou. Pro důkaz není nutno chodit zrovna daleko, konkrétně pak stačí letmý poslech první skladby „Plastic“. SOILWORK jako vyšití. Prvním signálem je identické nazvučení kytar, druhým pak podezřele povědomý bridge a korunu tomu všemu nasazuje hitový refrén, samozřejmě v podání čistého vokálu, který jako by z hrdla páně Strida vypadl. V tomhle případě tedy dostala slečna kreativita pořádně na frak, neb tahle položka je nevybíravě okopírovaná snad od prvního do posledního taktu. Pouť do nitra „Orbit Dance“ však postupně odhaluje i další inspirace, vedle stále ještě hojně citovaných SOILWORK bez problémů identifikujeme nové IN FLAMES (tedy érou „Reroute To Remain“ počínaje) a zejména pak MNEMIC. Celá takhle koláž je navíc obohacena o pořádnou hrst nejrůznějších elektronických efektů (ano, i tahle kapela sází na moderní „space“ image) a špetku typicky finského melody trylkování. Debutový záznam myGRAIN v žádném případě nepřekvapil, spíše nám názorně ukázal, že mladí Skandinávci jsou jen snaživými žáčky, kteří zatím nemají ambice nějak věcně připomínkovat probírané kapitoly. Takoví to u mě mají za pět a půl.
[5.5/10]
DEVILISH IMPRESSIONS – Plurima Mortis Imago (Conquer Records 2006)
O poznání zajímavější záležitost. DEVILISH IMPRESSIONS po šesti letech příprav debutují záznamem „Plurima Mortis Imago“, a nutno dodat, že se jedná o debut přinejmenším pozoruhodný. Vězte však, že nějak přesně vymezit, potažmo pak detailně charakterizovat produkci neuchopitelných Poláků je celkem tvrdý oříšek. DEVILISH IMPRESSIONS staví zejména na košatém atmosférickém blacku, neštítí se však ani technicky pojatého death metalu nebo různých, řekněme avantgardněji pojatých pokroucenin. Srovnatelnou variabilitu nalezneme i na poli vokálním, kde sice dominuje klasické blackové skřípění, nicméně ani growl nebo čistý zpěv rozhodně nezůstávají pozadu. Některé momenty „Plurima Mortis Imago“ evokují silnější chvilky DESTINITY (na mysli mám hlavně jejich druhou nahrávku „In Excelsis Dementia“) nebo dokonce tvorbu té vůbec největší blackové kapacity ze Země galského kohouta, tedy samotných ANOREXIA NERVOSA. Ale jak jsem již naznačil výše, šikovní Poláci nesází jen na mohutná orchestrální aranžmá, ale svoje kvality úspěšně testují i v rámci technicky náročnějších black/deathových předělů. DEVILISH IMPRESSIONS stvořili velmi pestrou mozaiku, která má slušnou naději oslovit poměrně široké spektrum posluchačů. Takovéhle kapely to u mě mají za rovných sedm.
[7/10]
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.